Tomáš Navrátil

RLP Vlasové závody Praha Festka

Sponzoři

Cesta talentu

Podpořte dobrou věc

Rádio Beat

Mediální partner

Bernard Centrum zdravích zad Tufo Garmin KPC Praha Survival nutrition supplements

Podpořili nás

Vltavarun 2016 na biku

Proč na kole? Vždyť je to závod běžců! Po zkušenosti z roku 2015 jsem zjistil, že být součástí týmu je super. Nedávám ale „nicnedělání“ mezi běhy. Při zhodnocení ročníku 2015 v restauraci u piva proběhla samozřejmě diskuse, zda Vltrun 2016 ano, či ne. Závod jsme dokončili, euforie veliká, nicméně stav mysli v autě při řízení a čekání, až budu moci běžet svůj úsek, byl stále živý. Rozhodnutí z mé strany bylo jasné. Už neběžím. Když poběžíte, zkusím vás doprovodit na kole nonstop. Slovo dalo slovo a Maria se skutečně zhostila úkolu být podruhé kapitánkou týmu a oslovila mě, zda tedy pojedu. Slovo se má držet a samozřejmě to byla výzva. Ano, jedu.

14 dní před startem jsem si dal na kole Stuttgart a zpět v rámci tréninku. Mělo to být asi o trochu dříve, ale veletrh, na který jsem se chtěl podívat, byl v tomto termínu.

Když už jedu na kole, tak jsem nechtěl být troškař a vyrazil v pátek 13.5. s kamarádem Honzou V. na kole z Prahy na Zadov, kde byl start. Věci jsem poslal autem a jel na lehko bez batohu na horském kole s úzkými plášti. Honza na silničce. V Horažďovicích,kde jsme se loučili, jsme měli průměr 25,7km/h po zhruba 120km. Bylo to krásný, ale měl jsem jet pomaleji. Na Zadov zbývalo zhruba 50km stále do kopce. Pocitově jsem se skoro zastavil. Změnil se vítr, profil a nebylo s kým si povídat. Naštěstí mě nechytla průtrž, která byla na Zadově, ale jen lehký jarní deštík, ve kterém jsem dojížděl.

Prvních170km jsem měl za sebou, výborné dietní vepřo,knedlo, zelo, pár piv, kamarádi a spánek okolo půlnoci. Chtěl jsem dřív, ale to dokážou jen ti s pevnou vůlí. Příprava kola a sebe odložena na ráno. Startujeme až v 11, tak je relativně dost času. K snídani jsem pomalým tempem vytrvalce do sebe nasoukal 6 rohlíků se salámem a na závěr jeden s marmeládou. Sladká tečka musí být. Přezout pláště, přebalit již z domova připravené housky se salámem, abych se cestou nezdržoval sháněním jídla, oblíknout a vyrazit zhruba kilometr, možná dva do kopce na start. Teď teprve mi začalo docházet, co chci zvládnout. Nohy mě lehce bolely asi nejen z cesty na Zadov, ale možná ještě z výletu do Stuttgartu, nebo se jen tělo bránilo a zkoušelo mi naznačit, že to je fakt blbej nápad a jestli by to nešlo ještě otočit. Nešlo. Svítí slunce, lehký větřík fouká trošku chladněji, ale jsme na Šumavě ve skoro 1000m.n.m. Lepší to být nemohlo. Jedu volně, protože se nechci utavit a příštích 36hod musím vydržet v sedle v podstatě bez přestávky. Vzdálenost 360km za stejnou dobu už jsem ujel, ale režim jízdy byl na mně. Kafe, jídlo, odpočinek - vše bylo v mé režii. Tady jsem slíbil doprovodit všechny noční běžce a přes den se vzdalovat co nejméně. Neřešim počasí, profil, ani nic, co neovlivním, ale jestli mám vše. Snad jo. Jedno pravidlo říká, že co nemáš, nepotřebuješ, ale lepší je to mít.

Hlava mi jede na plný obrátky a o to míň se točí nohy. Nebo mi to tak připadá. Cestu moc nevnímám, ale asi po půl kilometru si všímám na lesní cestě dvou výletníků. Paní klečí a nemůže se zvednout. Volám kamarádům a ti pár odvážejí na hotel. Všichni doufají, že tohle byla poslední zápletka, která nás cestou potkala. Nebyla. Na start dorážím cca 5min před. Poslední předstartovní foto, seřazení běžců a jedeme/běžíme. Po startu vjíždíme do lesa na pěšinu prorostlou kořeny. Na kole nic moc, ale rychlost běžce je pro mě dobrá. Stále jsem lehce zatuhlej a nechce to povolit. Trochu se rozjíždím po třech hodinách. Začátek byl víc z kopce, takže se kochám Šumavou a sem tam něco prohodíme, ale málo. Za běhu si moc povídat nejde. Hlásím kilometry do cíle úseku, trasu. Každý jsme ale jiný, tak někomu to hlásím a někdo informace nechce. Je to spíš o vědomí sounáležitosti. Během dne vše probíhá, jak má, a postupně každý běžec ukrojí ten svůj úsek. Odpoledne se začínají honit mraky a sem tam sprchne. Začínám se oblíkat a svlíkat dle potřeby a někdy i v dost rychlém sledu. Na vojně jsme tomu říkali barevná hudba. Byl to test,zda na konkrétní činnost má jedinec kompletní sadu oblečení. Od pyžama, přes tepláky, montérky, vycházkovou uniformu až po slavnostní včetně zimních doplňků. Když si nás chtěli vychutnat, tak několikrát dokola.

Zatím nic nechybí. Průměrné tempo 11km/h je na kolo vlastně dost pomalé a zahřátí jízdou moc nehrozí. Nesměl jsem promoknout a prochladnout, protože bych se nejspíš do druhého dne nezahřál. Když teda nejmladší účastník Dalibor za to nevzal do kopce terénem. To má pak cyklista co dělat, aby stíhal. Je mu 16 let, běhá, ale pro jistotu, když jsme docela svižně vyrazili a zezadu se nás začali dotahovat dva pětadvacetiletí kluci, kteří se v kopci přestali přibližovat,jsem se zeptal, zda má tempo pod kontrolou. Odpověď bez známky zadejchání: Jóó. Už jsem se neptal. Nemohl jsem do kopce moc mluvit a pobaveně pozoroval úsilí běžců. Dalibor, podle tempa a vydaného úsilí zkušený běžec, ale podle radosti z pohybu, která z něj čišela, spíše dítě a zezadu dotírající, soustředění na výkon dva muži, kteří chtěli zaříznout toho mladíka, který při běhu tak trošku pohopkával z kamene na kámen.

Jeden to vzdal a nepředběhl, druhému se to povedlo. Rozdíl v cíli úseku byl ale očividný. Daliborek barvitě vyprávěl zážitky z běhu a druhý nemohl popadnout dech. Cílem je zaběhnout tři cca 10km dlouhé, co nejvyrovnanější úseky během 36 hodin. Nedostatek spánku a ježdění autem moc nepomáhá. Vím o tom své - svůj 1. úsek jsem v minulém ročníku napálil, a pak trpěl.

Těsně před setměním se mi díky pohotové slečně za barem povedl husarský kousek. Během tří minut jsem do sebe hrknul rychlý malý kafe a v pohodě stíhal běžce.

S přibývající tmou se začalo ochlazovat a začalo pršet. Přišel jeden z nejnáročnějších terénních úseků lesem, který běžela Mária. Nechtěla doprovod, abych jí nedýchal na záda. Vím, že mně taky není vždy po chuti cizí společnost, tak jsem měl alespoň pár minut času na kompletní přípravu oblečení do deště a na noc. Zrevidovat světla. Vyrážel jsem odhadem 8 min za ní a jel, co to dalo, abych nebyl moc pozadu. Po zhruba kilometru asfaltu trasa vedla vzhůru do lesa rozbahněnou cestou, kde jsem byl připraven jít pěšky, ale nechtělo se mi. Potoky vody a bláto znamenaly mokrý boty do konce závodu. Nakonec jsem to vyjel a v lese už to nebylo tak hrozný. Terén náročný a bylo to spíš přenášení než jízda. Mária dlouho nikde, ale bylo to pochopitelné. Běžec je rychlejší než nosič kola. V lese mě předbíhal kluk tempem hodným obdivu. V cíli úseku jsem zaslechl rozhovor a celý úsek běžel 3min 50s na kilometr. Byl opravdu rychlej. Po příjezdu na asfalt jsem začal drtit pedály, abych stíhal předávku a předjížděl jednoho běžce za druhým. Mária nikde. Začaly se mi hlavou honit černé myšlenky, ale stále jsem doufal, že jsem byl v lese pomalej a Mária jako vítr. Bohužel to tak nebylo. Seběhla z cesty a místo svého zhruba 12km úseku si dala noční půlmaraton. Výkon hodný obdivu. Nevzdala to, kousla se a dodržela trasu, aby tým mohl pokračovat. Víc jak hodinový zásek znamenal pro mě možnost dát si v Rožmberku po 12 hod v sedle teplou polívku a slušnej lijavec přečkat v hospodě nebo v autě. Na předávce se navíc objevil problém s autem, který by mohl znamenat ukončení závodu. Maria doběhla, předávka OK a pokračuje se v krasoběhu noční krajinou. Kousek asfaltu do kopce a pak cesta z kopce nejdříve lesním úvozem, kde Igor(běžec) byl opět rychlejší než cyklista a nakonec výjezd z lesa na luční cestu, po které se valily potoky spláchnuté močůvky. To už jsem jel krokem a bál se, abych se nevyválel. Být mokrej a ještě smrdět jako kopka hnoje, to už by mi nikde nedali ani vodu. S trochou štěstí jsme to ustáli. Dál se pokračovalo v podstatě bez problémů. Dařilo se mi držet tempo s běžci a počasí se trochu umoudřilo až na lezavý vlhký chladno. Nocí jsme prosvištěli, a když se začalo skoro rozednívat, proběhla poslední předávka Vltavarunu 2016 v Hluboké nad Vltavou . Technika se zasekla. Dvě auta ze tří byla na hranici nepojízdnosti. Závod pro běžce skončil. Já jsem měl jasno. Pro mě a kolo v autě nebylo místo, jet na vlak a do Prahy jsem nepovažoval za použitelnou variantu. Přebalil jsem věci do batohu, který se vezl v autě, sebral trochu jídla a chtěl vyrazit. Bylo to tady. Menší krize. Vykolejení z tempa a přemýšlení, co dál, znamenaly pro tělo a mysl signál k útoku na moje předsevzetí dojet do cíle stůj co stůj. Útok byl rychle zlikvidován a vyrazil jsem. Čekalo mě ještě 19 úseků, celkem tedy cca 180-190km. Začal jsem přehodnocovat dojezdový čas a s přibývajícím slunečným ránem jsem výrazně pookřál. Trochu jsem zrychlil, ale stále jsem měl v hlavě teoretických 18hodin šlapání včetně zastávek. Snažil jsem se držet tempo a nestavět. Každá minuta navíc na cestě, i když ujedu stejnou vzdálenost, znamená na konci větší únavu. Ranní chlad a idylické ráno mě udržovaly v pohotovosti, ale když jsem cestou uviděl stánek s kafem, neváhal jsem ani minutu. Nakonec z toho bylo kafe a mátový čaj. Hodiny v sedle jsem začal trochu cítit a blížila se plíživě druhá krize. Vzdoroval jsem do 9hodin. Pak to přišlo. Naštěstí cestou z kopce. Zvažoval jsem odpočinek, ale to je pak minimálně na půl hodiny. V takový chvíli nepomůže v podstatě nic. Jediný, co pomáhá, je setrvalým tempem ukrajovat kilometry, zaměstnat hlavu něčím jiným a čekat, až to přejde. Přešlo to tak za půl hodiny. Kupodivu jsem nemusel ani moc zpomalit a jel stále průměrem okolo 15km/h. Ráno začalo svítit slunce a nepřestalo až do cíle. Trochu se honil nárazový vítr, takže když to fouklo do zad, jel jsem do kopce 25, a když proti, tak z kopce taky 25. Cestou jsem musel 2x nasazovat dosluhující levou kliku. Byť dotažená nadoraz, nevydržela zatížení a posouvala se směrem ven, až málem upadla.

Vltavarun je fenomén a někteří restauratéři jsou v provozu celou noc. Před hospodu okolo 11dopoledne jsem si dal druhé teplé jídlo – vynikající gulášovku z várnice a čaj. Koukal jsem na hodinky a zastávka trvala 7min. V průměru se mi dařilo stavět max. každý druhý nebo třetí úsek. Jel jsem s jednou flaškou a doplňoval vodu, jídlo v podstatě svoje až na dvě polívky. Už jsem neměl s sebou běžce, který by mi nedovolil zastavit nebo přibrzdit. Jel jsem sám svým tempem a o trochu rychleji než běžci, ale o to víc bylo třeba se soustředit na nezastavování kvůli každé ptákovině. Čím je větší únava, tím je snazší si zastávku zdůvodnit. Přibližující se Praha mě hnala k výkonu, který jsem netušil, že ještě můžu vyvinout. Stále jsem očekával nástup další krize, která naštěstí nepřicházela, a po každém úseku přepočítával čas příjezdu do Prahy. Čím později dorazím, tím větší pravděpodobnost, že krize přijde. Průměr jsem měl stanovený na oněch 10km/h, ale jel jsem zhruba 15km/h. Při rozdělení týmu mi to vycházelo na příjezd do Prahy okolo 22:00. Postupně jsem se dostal na 19:00 a to jsem měl v hlavě. Vše, co by bylo dříve, je super. Udržoval jsem si tím dobrou náladu. I kdybych se někde zasekl na hodinu, stále to není žádný drama. Na Slapech mně začalo docházet, že to asi dám. Cestou z kopce do Štěchovic jsem musel být hodně ve střehu. Ztráta pozornosti znamená válet se v roští a být odřenej od ostré břidlice. Dopadlo to dobře, ale radost ze sjezdu nepřišla. Čekal mě jeden z posledních kopců, a to výjezd na Hradišťko, kterého jsem se neobával tolik, jako Oleška za Davlí. Na kopec jsem se chystal tak 2 hodiny před. Za Davlí jsem svlíknul vše co šlo, vypil vodu až na pár hltů a vyrazil vstříc osudu. Kopec můžu samozřejmě vyjít pěšky, ale vím, že vyjet lze. Jen nevím, jak na tom jsem po 29 hodinách a zhruba 350km. Kopec má malinkou předehru v podání úzké pěšinky, která po 200m končí prudkým nájezdem do zatáčky o 180° na cestu zaseknutou do skály. Tohle kritické místo jsem zdolal, ale vyhráno rozhodně není. Od Vltavy je potřeba se vydrápat o 150m výše na necelém 1,5km. Za zatáčkou se cesta narovná, ne tak ovšem kopec, který mizí někde v dálce. Vždy, když to vypadá na konec, za další lehkou zatáčkou má pokračování. Konec je, až když se vjede do lesa. Cesta se mírně houpe a pak už jen rychlý sjezd do Vraného. Zase jsem začal vnímat okolí a pozoroval běžce, kteří už to mají za pár. Poslední úsek podél vody je záludný větrem. Nezažil jsem, aby tam nefoukalo. Jde jen o to, kam. Tentokrát to foukalo ku Praze jen kousek, ale v podstatě mi to nevadilo. Rval jsem to proti větru, abych už tam byl. Pak mi došlo, že bych mohl dostat křeče, a trochu jsem zvolnil. Bylo to přeci jen ještě tak 9km a stát se to mohlo, ale dlouho mi opatrnost nevydržela. Myšlenka na blízkost cíle mi dodávala energii. Krize už nepřišla. Do cílejsem v 16:30 nevjel pod obloukem, ale bokem, vrátil čip, a pak mi to došlo. Sedím, koukám na lidi okolo, ze kterých stříkají endorfiny na všechny strany, a měl bych mít taky radost, ale mám jen tak napůl. Není tu tým, se kterým jsem začal.

Cesta domů už byla jen utrpení. Vlekl jsem se po náplavce hlemýždím tempem a kopec od Vltavy na Veleslavín byl horší než Oleško. Měl jsem správně nastaveno, že musím dojet do cíle. Jen mi nedošlo,že cíl je doma. Po pár dnech klidu hodnotím a tahám data z GPS. Celkem najeto 532km, nastoupáno 8919m, celkový pohybový průměr včetně cesty na Zadov a doprovázení týmu, kdy nejdříve klesl na zhruba 15km/h, a samostanou jízdou jsem skončil na 15,7km/h. Zastávky během Vltava runu jsem dopočítal na celkem slušných 100min na 360km a 26,5 hodin jízdy.

Další výzva je jet na kole nonstop a běžet svoje úseky. To už ale musí dát asi někdo jinej.